ALŽÍRSKO 2004

  Algier-Constantina-Batna-Timgad-Rhoufi-Soutěska El Abiod-Biskra-El Oued-Ghardaia-Timimoun-Adrar

     Ihned po návratu z Indonésie mi bylo jasné, že hned jak to bude možné, budu chtít někam zase vyrazit. A tak se stalo, že jsem se už v dubnu nechal nalákat internetovou reklamou, která slibovala zpáteční letenku Praha - Alžír za neuvěřitelných 3850 Kč. V nabídce bylo sice i Maroko, ale tam jezdí kde kdo. Alžírsko a zejména jeho teroristická pověst, slibovalo zemi turismem nedotčenou a tedy pro mě více lákavou. S mým již tradičním spolucestovatelem Honzou jsem nalezli společné volno až na konci září, a tak o termínu návštěvy Alžírska bylo rozhodnuto.

     Informací nebylo mnoho, respektive těch, které by byly alespoň jakž takž čerstvé a použitelné, neboť většina Čechů tuto zemi navštívila naposledy před 15 a více lety. Dnes tam jezdí opravdu stále málo lidí, čemuž napovídají i naše na základě rezervace hotelu získaná víza s pořadovým číslem 330 a 331 i to, že na internetu prakticky nenajdete žádný cestopis z těchto končin. Ale to už se ale vydáváme na cestu.

      Praha - Milano - Alžír

     22.9.2004: Na Ruzyni probíhá vše až nudně hladce, a tak jediným rozptýlením pro nás je odlet Špidly a jeho špidloguardů   zřejmě  kamsi  do  Bruselu.  Honza se  ihned po  nástupu do  letadla  hlásí o svůj post třetího pilota a bez problémů  mizí v  kokpitu. Na mě zbývá spolu s   dalšími spolucestujícími funkce masa, jak prý o nás piloti žertují.

    

Recepce v hotelu El Badr

    Výši ceny letenky bohužel odpovídala i gramáž poskytnuté stravy, takže na přestupu v Miláně, kde zrovna probíhala vernisáž výstavy modelů letadel doprovázená rautem okvádřených zúčastněných, nám jen tekly sliny. Raději jsme tedy Malpensou expressem (zpáteční jízdenka Letiště Malpensa – Milano za 12 euro) sjeli do města omrknout Dóm, La Scalu, hrad a pěší zonu. Tři hoďky na Milán byly akorát. Za 40 minut jízdy vlakem stojíme opět na letišti.

     Pak už se přesouváme letištním busem do útrob letadla směr Alžír. Zjišťujeme, že jakési jednotně oblečené mužstvo Kataru, s nímž jsme cestovali už z Prahy, nás doprovází i nadále. A co víc, zjišťujeme, že je vedeno českým trenérem. Jsou to cyklisti a jedou na vrchol sezony – časovku na panarabských hrách, které se zrovna letos konají v Alžíru. Jak se na katarské reprezentanty sluší, prakticky nikdo z nich není Katařan.    

      Snídaně  v hotelu El Badr

     Letadlo společnosti Alitalia je poloprázdné, do Alžíru zřejmě nejezdí i jiní národové než jen Češi. Ani Alitalia se nijak nepředvedla, když základní nabídku pohoštění tvořily dvě zmrzliny. Tak jsme je aspoň zalili dvěma pivy. Před přistáním vyplňujeme žlutou deklaraci valut a cenností, kam si později necháváme zapisovat provedené nákupy alžírských dinárů. V letištní směnárně pak vyměňujeme 100 euro za asi 8700 dinárů, což je stejný kurz jaký nabízí alžírská státní banka.

     Na letišti musíme ještě vyřídit letenky směr jih. Náš prvořadý plán je totiž navštívit Djanet a okolí. Anglicky tu nikdo nemluví, ale nakonec nacházíme jednoho palestince, který anglicky umí a navíc umí i rusky. Díky němu se tedy dovídáme tu nemilou zprávu, že na týden dopředu jsou všechna letadla na jih obsazená a že cena letenek je tak vysoká, jako, kdybych je byl kupoval už v Praze (Alžír – Djanet cca 10 400 AD, Alžír – Tamanraset cca 11 500 AD, oboje one way). Budeme muset do zítřka tedy zřejmě vymyslet náhradní plán. Jediné, co jsme získali, byla solidní mapa hlavního města a okolí.

      Typická výzdoba v hotelu El Badr

     Podle našich informací by měl z letiště jezdit do centra Alžíru nějaký lidový bus. Protože se však již stmívá, je to zřejmě důvod pro to, aby pro dnešek již nejezdil. Stojíme na zastávce ještě s jednou Kabylkou z Bejaji, která by se taky ráda dostala do města, ale údajně nemá peníze. Ani já ani Honza berbersky pochopitelně nevládneme, arabsky umíme jen pár slov a francouzsky ještě méně. Využívám tedy marného zevlování po autobusové zastávce k pilování výslovnosti více či méně, ale spíše méně, praktických vět z česko-francouzské konverzace, abych se nakonec od berberky dověděl, že ona vlastně taky francouzsky moc neumí.

     S plynoucím časem jsme se stále více a více utvrzovali v tom, že večer autobusy skutečně nejezdí, až naše přesvědčení vyústilo v kon smlouvání s taxikáři. Podle našich informací má být běžná cena do centra 600 AD. Sumy jimiž se ohánějí zdejší taxidrajvři se pohybují od 600 do 1000 AD, takže to bude asi pravda. Vybíráme ovšem s pečlivostí nám vlastní, a tak nakonec jedeme za 300 AD. Na Place Port Said, do nedalekého hotelu El Badr.

      Typická výzdoba v hotelu El Badr

     Cesta trvá asi půl hodiny. Večerní trafic jam je v tomto městě ještě v pohodě. Náš žlutý letitý Peugeot 506 jím proplouvá a my se můžem kochat večerním panoramatem přístavního velkoměsta i výhledem na osvětlený monument. Kabylanka s řidičem se vzácně shodují, že námi vybraný levný hotel prý nebude asi nejlepší, když každá věta, která obsahuje název našeho hotelu obsahuje i slůvko mafia, my ale trváme na svém, zvláště když jimi doporučený hotel stál za dvojlůžko cca 1500 AD. El Badr je totiž za 680 AD dvojlůžák. Badr je přímo v centru a je velmi příjemný, jeho zašlá sláva je všudypřítomná. V ceně je navíc snídaně, ručník, mýdlo a šampon, což v dané cenové kategorii není jinde zvykem

     Teď již ubytovaní, vyrážíme do ulic na večeři. Noříme se do uliček starého města a v té nejužší si dáváme kuskus s jakousi polívkou charakteru eintopfu. Běžné hlavní jídlo v dostatečném množství a s dostatečnou kalorickou hodnotou lze pořídit za 150 AD. Teď už nejen ubytováni, ale i vcelku najedeni ještě chvíli okouníme po starém městě a nakukujeme do kdejaké postranní uličky.

          Typická ulička v kasbě v hlavním městě

     Nemusíme tak činit ani nijak dlouho a až na mě najednou kdosi zezadu skáče a začíná mě škrtit. To nám ten výlet pěkně začíná, pomyslel bych si, kdybych zrovna měl lapaje po vzduchu čas si něco pomyslet. Takový přepadení člověka docela zaskočí. Když jsem si celou situaci zpětně přehrál v hlavě, uvědomil jsem si, že jsem místo abych okamžitě pustil z rukou vodu a konverzaci, se celou dobu bránil takřka bez použití rukou. Zřejmě za přispění Honzy se mi nakonec, ale podařilo útočníkovy vysmeknout z jeho úchopu. Dali jsme se na útěk. První přepadení jsme tedy přežili bez zdravotní i majetkové újmy. Bude to chtít asi trochu víc dávat pozor. Jo a mapa Alžíru je tady.

NEXT